Taiko Audio OLYMPUS SERVER XDMI + OLYMPUS I/O XDMI

Firmu Taiko Audio založil Emile Bloks, který postavil svůj první reproduktor ve dvanácti letech. V roce 2008 navrhl a vyrobil své první audioprodukty. Dnes firma nabízí především server/transport audiosouborů s názvem Olympus. Jde o jeden z nejpokročilejších a nejdražších produktů tohoto typu na světě.

Sovětští kosmonauti nikdy nepřistáli na Měsíci. Měli to v plánu, ale nevyšlo to. Jedinými lidmi, kteří chodili po povrchu Stříbrné planety, byli Američané. Přesto mé dětství proběhlo ve znamení kultu právě kosmonautů, těch „letců vzduchoprázdna“, ve vzpomínkách na let prvního a dosud jediného Poláka ve vesmíru Mirosława Hermaszewského (mise Sojuz 30, 1978) a konečně v kultu hraček spojených s prostorem, jímž se Země řítí jako obrovská vesmírná loď.

Polsko bylo tehdy nedobrovolnou součástí východního bloku, a proto obzor mé představivosti tvořil jazyk, který používaly na jedné straně oficiální „orgány“ jako rozhlas, televize a tisk, a na druhé straně ten, který jsem slýchal doma. Ten první mi vštěpoval, že „kosmonaut“ je „náš“ vyslanec do vesmíru a že je nejdůležitější, rozuměj: jediný. Ten druhý zase našeptával alternativní vizi, v níž mají i Američané své vyslance, kterým říkají „astronauti“. Potvrzovala ji fotografie z některé z výprav programu Apollo, kterou rozdával americký konzulát v Krakově a kterou rodiče schovávali na dně skříně. A protože byla schovaná, často jsem si ji prohlížel.

Moje představivost postavená na tomto základě se dočkala výjimečného doplnění v podobě hmatatelného předmětu. Když jsem jednoho rána otevřel oči, ukázalo se, že se otec vrátil z pracovního pobytu v NDR (Německé demokratické republice) a přivezl mi dárek – Lunochod (rus. Луноход). Ze čtyř verzí tohoto vozidla pro výzkum Měsíce, postavených v SSSR, se tam dostaly jen dvě. Snažím se vzpomenout, ale nevybavím si, jak vypadal. Měl gumové pásy, takže to nebyla hračka ze Sovětského svazu. Zato si dokonale pamatuji vzrušení a emoce, které mi tehdy málem spálily mozek.

Tehdy jsme ještě nevěděli, že se k astronautům a kosmonautům později přidají zástupci dalších národů s ambicemi dobývat vesmír. Nejdůležitějšími z nich se ukázali zástupci Čínské lidové republiky, kterým se říká tchajkonauti. Jejich vozítko na Měsíci také přistálo, a to dokonce na jeho odvrácené straně (šlo o vozítko Jü-tu, čín. 玉兔, tedy „Nefritový zajíc“). Což mi připomíná vtip o Sovětech a jejich raketách vystřelovaných k Měsíci. Ale to je téma na jindy…

Tím spíš, že název firmy Taiko Audio má jiný původ. I když mně se bude navždy pojit s vesmírem – od chvíle, kdy jsem její produkty uviděl v japonském čtvrtletníku „Stereo Sound“ –, pro zbytek světa bude „taiko“ znamenat spíše „buben“ (jap. 太鼓), japonský bicí nástroj. Udával rytmus představením divadla nó, kjógen a kabuki a výrazně ovlivnil jejich vývoj. Buben je tedy ten, kdo určuje rytmus, vytváří vzor, na který lze vrstvit další vrstvy.

Taiko Audio

Dát firmě cizojazyčný název je naprosto přirozené. V Polsku jde téměř bez výjimky o angličtinu: Orange, 11 Bit Studios, Arctic Paper. Při pohledu na názvy audiofirem v našem kulturním okruhu lze říct, že ostatní to mají stejně: Avantgarde Acoustics, Circle Labs, Gold Note nebo Pro-Ject. Občas se objeví názvy odkazující na latinu, abych zmínil Audio-Techniku a Ferrum Audio. Je to přirozené a zkušeností zcela legitimované – takové firmy čerpají z lingua franca své doby.

Anglické názvy přijalo mnoho firem z Asie, například japonských. Opačné případy jsou však mimořádně vzácné. Připomeňme v této souvislosti firmu Koda, jejíž logo tvoří japonské znaky, nebo firmu Kiseki, jejíž název v japonštině znamená „zázrak“. Taiko Audio tedy vyniká už svým názvem, který nás posílá do vesmíru.

Firmu založil nizozemský IT inženýr Emile Bloks a sídlí v Oldenzaalu, malém, 32 000 obyvatel čítajícím městě na východě Nizozemska. V roce 2008 byl hotový její první produkt. Zpočátku se soustředila na produkty eliminující vibrace a snižující šum v audiosystémech. Tehdy nasbírané zkušenosti se hodily, když byl v roce 2015, po mnoha letech pokusů a omylů, hotový její první souborový server (transport s pevným diskem), model SGM 2015. Stal se platformou, na níž o několik let později vzniklo ještě pokročilejší zařízení, SGM Extreme.

Toto zařízení ukazovalo, jak daleko lze zajít, aby se se soubory začalo zacházet jako s analogem. A také dokazovalo všem, pro něž „bit je bit“, že nemají pravdu. Byl v něm použit dvojitý procesor Intel Xeon s Roonem a upraveným systémem Windows 10, propojený s dvanácti paměťovými moduly DIMM po 4 GB. Procesor byl chlazen pasivním systémem s chladicí kapalinou. Dalším krokem bylo nahrazení standardního výstupu USB vlastním řešením, které se podle tehdejších slov výrobce vyznačovalo velmi nízkou latencí a nízkou úrovní šumu.

Celé čtyři roky trvala příprava zcela nového zařízení, které vychází z poznatků získaných při vývoji platformy Extreme, ale jde v jejich realizaci ještě dál. Výsledkem této práce je Olympus. Je to zařízení, které může fungovat jako souborový server, transport souborů a po instalaci příslušné karty D/A převodníku i jako kompletní přehrávač souborů. Spolu s ním bylo představeno rozhraní Olympus I/O, kterým lze modernizovat stávající server Extreme nebo ještě více zlepšit zvuk Olympusu. A přesně takový systém testujeme.

Olympus – Server & I/O

Taiko Audio cituje zakladatele firmy:

Představujeme vyvrcholení téměř 4 let výzkumu a vývoje. Jako pravý ajťák/technický nerd s vášní pro hudbu jsem byl vždy fascinován potenciálem využití nejmodernějších technologií k vytvoření lepšího zážitku z přehrávání hudby. To mimo jiné vedlo před 5 lety ke vzniku našeho populárního, možná až revolučního hudebního serveru Extreme, který jsme během celého jeho životního cyklu neustále vylepšovali a aktualizovali o nové technologie. Dnes myslím, že můžeme směle říct, že tento server nemá konkurenci ani v souboji s novými verzemi serverů jiných firem, a jsme odhodláni jej v příštích letech dále zlepšovat.

Ve snaze udržet Extreme co nejaktuálnější uvádíme na trh druhý produkt s názvem Olympus I/O. Je to externí upgrade Extreme, který obsahuje značnou část technologie Olympus a umožňuje přiblížit se úrovni Olympusu, i když ne úplně. Olympus I/O lze dokonce přidat i k samotnému Olympusu a jeho kvalitu ještě zvýšit, i když ne tak dramaticky jako u Extreme. Berme to jako pověstnou „třešničku na dortu“.

podle: → www.WHATSBESTFORUM.com, citováno 14. 1. 2025.

Funkce. Z hlediska funkcí je toto mohutné zařízení o hmotnosti 85 kilogramů (60 + 25) a rozměrech 480 × 480 × 304 mm (Olympus – 190 mm + I/O – 105 mm) prostě serverem audiosouborů. Tedy transportem audiosouborů s interním úložištěm. Ve skutečnosti je to ale kompletní přehrávač souborů, protože součástí balení je karta s D/A převodníkem, i když jde o doplněk. Když se ale podíváme na popis v 89stránkovém návodu k obsluze, tento jednoduchý obraz se rozpadne na množství drobných střípků, které je třeba poskládat znovu.

Nejprve základy. Olympus může ukládat na interní disk nebo streamovat ze sítě signál PCM až 32 bitů a 768 kHz a DSD až DSD512. Uvnitř lze nainstalovat úložiště od 4 do 60 (!) TB. Signál přivádíme do optického vstupu SFP (Small Form-factor Pluggable); v balení dostaneme i redukci na elektrickou ethernetovou zásuvku. Signál vyvádíme buď analogovými, nebo digitálními výstupy. Firma pracuje také na regulaci hlasitosti, která umožní připojit zařízení přímo ke koncovému zesilovači.

Olympus je modulární zařízení (firma používá názvy Olympus i Olympus Server), může tedy pracovat s různými výstupními kartami – digitálními i analogovou. Lze ho také rozšířit o externí zařízení Olympus I/O, rozhraní s digitálním výstupem. Server se z výroby dodává s digitální kartou s výstupem USB, záložní kartou s výstupy AES/EBU a RCA (S/PDIF) a kartou s D/A převodníkem. Dokoupit lze také jedno ze tří propojení od výrobců D/A převodníků: Aries Cerat (USB), MBS (optické) a LampizatOra. To poslední se k Olympusu připojuje 4pinovým konektorem XLR. V návodu k serveru se v části věnované kartě LampizatOra zmiňuje varianta s kabelem další polské firmy, KBL Sound.

Zmíněný modul I/O lze vybavit pouze výstupem AES/EBU nebo D/A převodníkem. Firma považuje rozhraní USB za slabé místo systému a doporučuje používat výstup AES/EBU. Modul stojí přes 100 000 zlotých, je to tedy opravdu drahý doplněk. A přece… Tato zařízení jsem neposlouchal odděleně. Zkušenost ale učí, že profesionálové tohoto kalibru nám nechtějí nic „vnutit“. Je to „jen“ výstupní modul, který se s hlavním spojuje dvěma kabely QSFP-DD (Quad Small Form Factor Pluggable ve verzi Double-Density), ale zároveň takový, v němž je deska generující digitální signál napájena samostatným zdrojem.

Technika. Zařízení je ve skutečnosti specializovaný počítač s 24jádrovým procesorem AMD (100,8 GHz) a pamětí 64 GB. Procesor běží se softwarem napsaným speciálně pro Taiko Audio a zbaveným téměř všech ostatních funkcí. Mluvil o tom už před mnoha lety Marcin Ostapowicz z firmy JPLAY: čím víc činností nesouvisejících s přehráváním zvuku procesor vykonává, tím víc generuje šumu. A šum je největším nepřítelem digitálu (u analogových zařízení je to trochu jinak).

Procesor je chlazen pasivně pomocí chladicí kapaliny. Ta proudí měděnými trubičkami a teplo se rozptyluje ve velkých chladičích. Mědi je ostatně uvnitř zařízení spousta. Mohutná skříň je vyfrézována z hliníkového bloku o hmotnosti 72 kg a měď slouží jako chladiče a stínění v jednotlivých modulech.

Jedním z nejdůležitějších řešení Taiko Audio, které má s tímto druhem zkreslení bojovat, je systém nazvaný XDMI. Jde o poměrně složité řešení, jehož cílem je maximálně zkrátit cestu dat a následně audiosignálu. Má snížit latenci 250 až 2000krát oproti klasickému rozhraní USB. XDMI funguje podobně jako USB audio. XDMI nahrazuje ovladač USB, řadič/kartu USB, kabel USB a přijímač USB. Jde o modulární systém složený ze 4 hlavních částí:

• Software.
• Základní deska, na níž je jádro systému.
• Podřízené desky, které zajišťují rozhraní k D/A převodníku nebo předzesilovači.
• „Průhledný“ systém propojení QSFP, který umožňuje umístit základní desku a rozšiřující kartu do externí skříně.

Připomeňme vysvětlení jednoho z účastníků fóra Audiophilestyle:

Z hardwarového hlediska je to prostě karta PCIe, která se připojuje k procesoru; v serveru Olympus se zapojuje do slotu PCIe na základní desce. Uvnitř modulu Olympus I/O se připojuje k velmi důmyslnému, technologicky pokročilému prodlužovači PCIe. Druhý konec tohoto prodlužovače se připojuje do slotu PCIe v počítači – Taiko Extreme nebo Olympus. Z hardwarového (fyzického) hlediska si to lze představit jako něco podobného kartám PCIe od firem JCAT, PinkFaun, SOTM atd.

Od této chvíle se věci začínají komplikovat. Karta je připojena přímo k procesoru přes linky PCIe v počítači. Hudební přehrávač (v tomto případě Roon nebo XDMS) posílá data přímo do karty. Velmi zjednodušeně si to lze představit jako hudební software → CPU → XDMI. Vyžaduje to nestandardní ovladač, který Taiko vytvořilo pro Windows. Karta tak přijímá všechny bity, které obsahují hudbu přehrávanou v reálném čase.

podle: → AUDIOPHILESTYLE.com, citováno 14. 1. 2025.

Nový transport Taiko Audio se od předchozího liší nejen procesorem, pamětí a mechanickou konstrukcí, ale také napájením. Zařízení je celé napájeno z interních lithiových baterií; jejich vliv na zvuk firma označuje za „magický“. Tento systém nese název BPS (Battery Power Supply) a nabíjejí ho tři zdroje – jeden velký a složitý a dva menší. V Serveru jsou dvě nezávislé skupiny zdrojů a v I/O další dvě – a to je jeden z důvodů, proč může jít o cenné doplnění systému.

Napájení je jedním z nejdůležitějších prvků Olympusu a řídí ho počítačový systém – i ten má vlastní název, BMS (Battery Management System). Lze ho nastavit na ruční nabíjení, nejlépe ale funguje s nabíjením nastaveným na „Auto“, tedy v noci mezi půlnocí a sedmou ranní. I tehdy je zařízení napájeno jen z článků. To vše má snížit šum.

Přestože mluvíme o bateriovém napájení, tedy nezávislém na rozvodné síti, najdeme v návodu doporučení týkající se napájecích kabelů. Jak se píše, mají vliv na zvuk. Což dává smysl a mnohokrát jsem o tom mluvil při testech gramofonů. Napájecí kabel funguje jako anténa a zanáší do systému šum. Čím je lepší, tím méně takových problémů.

Obě zařízení stojí na nožkách z akrylu. Nožky zapadají do prohlubně se závitem M6 (6 mm), průměr výřezu je 90 mm. Lze je tedy snadno vyměnit za jakékoli jiné antivibrační nožky.

Přehrávání ovládáme programem Roon – žádný jiný ovládací program není s Olympusem kompatibilní. Firma pracuje na vlastní aplikaci XDMI, ta ale zatím není hotová. Zvlášť je třeba si stáhnout aplikaci Taiko BMS App, která slouží ke sledování nabití baterií. Výrobce ujišťuje, že zařízení bude hrát deset hodin po pouhé hodině a půl nabíjení.

Zároveň ale uživatele upozorňuje, že zařízení zní nejlépe, když jsou akumulátory hodně nabité. I když by celé zařízení mohlo hrát z jediného akumulátoru, při rychle se měnícím odběru proudu, se kterým tu máme co do činění, má impedance zdroje a její chování v čase velký význam. Což ukazuje, jak neuvěřitelně transparentní zařízení Olympus je.

Nikdy předtím jsem neviděl tak pokročilé audiozařízení. Snad jen produkty jiné firmy, dánského Aaviku, by se s ním daly postavit do jedné řady. Ty však stavějí na zcela jiných technikách.

Poslech

Jak jsme poslouchali. Server audiosouborů Taiko Audio Olympus stál na stolku Finite Elemente Pagode Edition Mk II. Protože nebylo místo vedle sebe, postavili jsme moduly Server a I/O na sebe. Jeho zvuk byl srovnáván se SACD přehrávačem Ayon Audio CD-35 HF Edition. Během testu jsem poslouchal soubory z disku NAS Lumin L2 i ze služeb Tidal a Qobuz prostřednictvím systému Roon nainstalovaného v serveru. Jako DAC sloužil převodník v Ayonu – jedinou proměnnou tak byl transport: SACD, nebo souborový. Signál vedl kabel AES/EBU Stage III Concepts Chimæra.

S routerem byl přehrávač propojen přes můj systém složený ze dvojitého LAN switche Silent Angel N16 LPS, s jeho dvěma moduly zapojenými za sebou a napájeného kabelem Tiglon TPL-2000A. Signál ze switche do obou přehrávačů vedl LAN kabel Quadrant Triple-C s filtry RLI-1GB Triple-C na obou koncích. Modul Server byl napájen kabelem Harmonix X-DC350M2R Improved-Version a I/O kabelem Acrolink 8N-PC8100 Performante Nero Edizione (č. 1/15).

Nahrávky použité v testu | výběr

• FRANK SINATRA, Nice’N’Easy, Qobuz 24/44,1
• JOHN COLTRANE, Blue Train, FLAC 24/192
• THE BEATLES, Abbey Road
• DOMINIC MILLER, Meeting Point, Tidal, FLAC 16/44,1
• SHELBY LYNNE, Just A Little Lovin’, The Look Of Love FLAC 16/44,1
• ARCHIE SHEPP & HORACE PARLAN, Trouble in Mind, FLAC 16/44,1
• THE MILLS BROTHERS, Lulu’s Back in Town (Original Recordings 1934-1935), Qobuz, FLAC 16/44,1
• COUNT BASIE & MILLS BROTHERS, The Board of Directors, Qobuz, FLAC 16/44,1 (1968/?)
• ICE CUBE, Man Down, Tidal, FLAC 16/44,1 (2024)
• LEONARD COHEN, You Want It Darker, Tidal, FLAC 24/44,1

Byl jsem zvědav, jak to bude hrát, ach, jak jsem byl zvědav! Mnohokrát jsem měl možnost poslouchat hudbu přes model Extreme na výstavách v Mnichově, ale výstavní situace jsou specifické. Posloucháte totiž systém v místnosti s hudbou, kterou neznáte, v neznámých verzích, za přítomnosti mnoha lidí kolem, se zvuky pronikajícími zpoza zdi a s dveřmi, které se každou chvíli otevírají. Nestěžuji si, o to nejde. Říkám jen, že i když jsem transport Taiko Audio slyšel, bylo to, jako bych ho nikdy předtím neslyšel.

A skutečně – všechny mé představy o tomto zařízení, ať už vzešly z mých dřívějších zkušeností, z četby recenzí a popisů, nebo z rozhovorů s dalšími milovníky dobrého zvuku, mě nepřipravily na to, co jsem uslyšel doma. Ani zdaleka. Protože, vážení, nic takového jsem předtím neslyšel.

Když Frank Sinatra dozpívával poslední verš písně That Old Feeling, když ve své dokonalosti vydržel „t“ ve slově „heart“, které uzavírá frázi „For that old feeling, is still in my heart“, když ve 1:42 lehce vydechne na konci slova „burning“, znělo to, jako bych seděl v režii a přes sklo sledoval nahrávání. Jinými slovy, bylo to neuvěřitelně přirozené a nemechanické. Podobné to bylo hned poté s Blue Train Johna Coltrana: když v intru ve 0:36 v pravém kanálu udeří malý buben a vyťukává pomalé „tam-tam“, slyšel jsem skutečný nástroj, ne jeho reprodukci.

Aby bylo jasno – přeháním, a to krutě. Ale je to nadsázka vlastní naší branži, která říká víc než jen: „No to mě po…!“ Když totiž říkáme, že něco zní „jako naživo“, nemáme, opravdu nemáme na mysli zvuk „jako naživo“, ale emoce, které přitom prožíváme. A ty mohou být právě takové, jako bychom seděli před skutečným interpretem. Zvuk je nahrávkou, nosičem a reprodukcí nevratně změněn – tak tomu bylo, je a bude. Ale právě v tom je umění, umění poskládat všechny složky zvuku tak, že to vnímáme podobně jako lidé, kteří sedí – například – ve studiu Capitol Studio A se Sinatrou a jeho orchestrem.

Pamatuji si, že podobný dojem, tedy okamžité pochopení, že se v mém systému děje něco výjimečného, jsem měl v životě jen několikrát. Nejlépe si to pamatuji z poslechu gramofonu TechDAS Air Force One. Ano, přesně tak si to pamatuji. Jako jakousi vnitřní jistotu, že slyším něco VELKOLEPÉHO. Použil jsem velká písmena – v tisku by to byly verzálky –, protože si je Olympus zaslouží. Kromě zážitku s japonským gramofonem a s mým SACD přehrávačem se špičkovými deskami Master CD-R to byl nejemotivnější zážitek mého života.

Proto se poslech hudby způsobem, který jsem před lety kodifikoval a později jen doplňoval, tedy s mnoha opakováními a se srovnáním s mým vlastním systémem a zdroji, ukázal u Olympusu jako málo uspokojivý. Raději jsem prostě surfoval po Tidalu a Qobuzu a pouštěl si skladby, které často poslouchám a mám rád. Po čase jsem pochopil, že je to lepší způsob, jak porozumět tomu, čím toto zařízení je a čím není. A jak lépe ocenit, čeho s ním konstruktér dosáhl.

Gramofon jsem před chvílí zmínil ze dvou důvodů. O jednom už jsem mluvil: šlo o zopakování vzrušení a překvapení, které ten stroj přinesl při přehrávání desek, které jsem – jak jsem si myslel – znal nazpaměť. Druhý důvod byl jiné povahy a sahal hlouběji. Slyšel jsem tehdy věci, které definovaly mé vnímání reprodukovaného zvuku. Podobně jsem to později zažil už jen jednou, se SACD přehrávačem Ayon Audio CD-35 HF Edition, a do velké míry i s kabely Siltech Triple Crown a nedávno Master Crown.

Obě tyto zkušenosti byly velkolepé, ale výrazně se od sebe lišily. Protože, připomínám, nahrávání a reprodukce zvuku patří do oblasti umění. A to není zobrazením skutečnosti, nýbrž našich představ o ní. Lišily se referencí, k níž se vztahovaly, a tedy i vizí „světů“, které vytvářely. Gramofon TechDAS zněl jako… špičkový gramofon, nejlepší, jaký do té doby u mě hrál. Ayon naopak zazněl jako master páska. Oba referenční body jsou analogové, a přesto se od sebe zásadně liší.

Taiko Audio Olympus s modulem Olympus I/O zazněl jako SACD přehrávač, ale – lépe. Byl to přesně tentýž směr, tentýž vektor, kterým šla energie reprodukce. Na začátku jsem zmínil Sinatru v souvislosti s detaily, a to proto, že byly pro mě šokujícím způsobem věrohodné. Podobně jako ve chvíli, kdy u Coltrana začne na trubku hrát Lee Morgan a jsou slyšet silné, opravdu silné „popy“, tedy přebuzení membrány.

Nebo když hraje na kytaru Dominic Miller, nejprve na desce New Dawn s Neilem Staceym a pak sólově na desce Meeting Point. Bylo to před lety, ale tělo si pamatuje – pamatuje si zvuk kytar tohoto hudebníka z komorního koncertu v Bílsku-Bělé, kde jsem s Tomkem, hostitelem setkání Krakovské sonické společnosti, seděl v první řadě. Jak říkám, jde o dojem, ne o skutečné vzpomínky. Ale ten dojem přítomnosti při skutečném provedení byl pronikavý a všeobjímající.

Nizozemský transport souborů totiž hraje způsobem, který je na jedné straně velmi strohý a na druhé neuvěřitelně bohatý. Strohý, protože nic nepřikrašluje, neohřívá ani neotevírá, neprohlubuje ani nepřibarvuje, nezdůrazňuje ani neskrývá. A bohatý, protože podává tolik informací tak uspořádaně, že do dané nahrávky „vstupujeme“ příjemně, dobře, přirozeně. Není tu „zeď“ mezi námi a nahrávkou. Zároveň to není „snadný“ zvuk. Mnohokrát jsem viděl posluchače, kteří volili zvuk gramofonu, přestože předtím slyšeli master pásku, z níž byla deska vyrobena. Olympus přináší zvuk podobný pásce.

Ale ne proto, že by nebyly slyšet rozdíly. Slyšet jsou, a jak! Nejsou to ale rozdíly vylučující. Taiko Audio hraje tak, že do okruhu našeho zájmu zahrne i nahrávky, na které bychom dřív ani nesáhli. Nebo takové, které definují celou epochu, a s transportem z Nizozemska umožní přemostit vzdálené světy. U mě tomu tak bylo například s výběrem skladeb The Mills Brothers s názvem Lulu’s Back in Town (Original Recordings 1934-1935) a s deskou, kterou nahráli v roce 1968 s Countem Basiem, The Board of Directors.

Olympus totiž hraje mimořádně rozlišeně. A selektivně. A detailně. Obvykle tyto tři složky soupeří o naši pozornost a nakonec je nejdůležitější rozlišení, protože implikuje přesnou kresbu i zřetelné detaily. Tady bylo slyšet, že jde přece jen o různé kategorie a každá odpovídá za trochu jiný výsek skutečnosti. Možná proto hned víme, že jde o zařízení s neobyčejně širokým pásmem, bez uhlazování ataku na jeho okrajích, bez změkčování a bez zdůrazňování náběhu.

A takový bas jsem u sebe nikdy předtím neslyšel. Snad kromě už zmíněného TechDASu. Můj Ayon při přehrávání CD a SACD tak hluboko nesestoupí. A přitom jsem poslouchal přes jeho D/A převodník. Což ukazuje, kolik možností v této konstrukci ještě dřímá. Ale tady a teď zněl lépe stream z Tidalu. Vlastně lépe než tytéž soubory, které jsem pouštěl z disku NAS. Někdy jsem měl dojem, že desky SHM-CD a Master CD-R jdou do zvuku o kousek hlouběji, že ještě lépe vystihují vnitřní měkkost vokálů, basu, kytar atd. Po čase jsem si tím už nebyl tak jistý, i když dojem zůstával.

Taiko také vytváří neobyčejně rozlehlý prostor. Je velmi přesné v tom, co dělá, není to „romanticky“ znějící zařízení. Když se ve skladbě You Want It Darker ze stejnojmenné desky Leonarda Cohena ozvou po stranách vokály, jsou v prostoru dokonale vzdálené, ale také skvěle propojené s dozvukem, v němž existují ostatní nástroje.

Vokál z úplně jiné kvalitativní kategorie tu zněl skvěle. Nebyl sice lepší než obvykle, o to nejde. Emoční náboj, který nesl, ho ale „slepil“ s hudbou v bezešvý celek. Bylo to dokonalé. Když Cohen říká „I’m ready, my Lord“, věříme mu. Není to prostě text písně, ale osobní, ze srdce plynoucí vyznání umělce.

Shrnutí

I já jsem připraven, i když má připravenost se týká toho, co je „tady a teď“. A jsem připraven říct, že Taiko Audio Olympus ve verzi, kterou jsem testoval, je jedním z nejlepších audioproduktů, jaké jsem kdy slyšel. Natolik odlišným od jiných vynikajících přehrávačů souborů – zmíním třeba ještě přesnější a ještě energičtější zvuk Aaviku SD-880 (i když bez tak úžasné přirozenosti) –, že je těžké ho doporučit bez výhrad. Testovaný transport vyniká tím, že vše, co dělá, dělá dokonale a dokáže to všechno propojit.

Hraje neuvěřitelně nízkým a hlubokým basem, má téměř teplé, ale ve skutečnosti přirozené středy a také mimořádně rozlišené, přesné a syté výšky. Dynamika jako by neměla hranic, i když tu jde především o mikrodynamiku. Ta mi připomíná to, co znám z analogových pásků. Prostor je obrovský, ale přesně uspořádaný. Tvoří ho všechny prvky, dokonce i šum pásky, který je umístěn v jiné (fyzické) rovině než nahrávka.

Kdysi se říkalo, že model Extreme této firmy je „top“, teď říkám, že „topem“ je Olympus. Jsem si tedy jistý, že se to dá posunout ještě dál směrem, který si pamatuji z poslechu gramofonu Air Force One. Ale to někdy příště. Dnes je transport souborů Taiko Audio jedním z nejlepších digitálních zdrojů, jaké znám. A jedním z nejlepších zdrojů audiosignálu vůbec. Ocenění GOLD FINGERPRINT je drobným holdem, který můžeme vzdát konstruktérovi a jeho dílu.

Test vznikl podle zásad Association of International Audiophile Publications, mezinárodního sdružení audiotisku, které dbá na etické a profesní standardy v naší branži; „High Fidelity“ je jeho zakládajícím členem.