YPSILON ELECTRONICS Hyperion

Řeckou firmu Ypsilon Electronics založili v roce 1995 v Athénách Demetris Baklavas a Fanis Lagadinos. Oba bývalí zvukoví inženýři s bohatými zkušenostmi z ozvučování koncertů si dali za cíl vytvořit audiokomponenty, které by věrně reprodukovaly zvuk živé hudby. Produkty Ypsilon jsou známé jednoduchými, ale vysoce kvalitními konstrukcemi, často s nestandardními transformátory a hybridními obvody. Letos tedy firma slaví kulaté 30. výročí založení. Testujeme její špičkové koncové zesilovače, monobloky Hyperion.

Jedno se firmě Ypsilon upřít nedá: velkorysost. Když se podíváme na její nabídku, a jde o nabídku výrobce zesilovačů, pochopíme, kam mizí velká část hliníku dováženého do Evropy z Asie, Afriky, Austrálie nebo Jižní Ameriky. A nejen hliníku, ale i mědi, používané k vinutí transformátorů.

Podívejme se například na její špičkový zesilovač, monobloky Hyperion. Poprvé byly představeny na výstavě High End 2016 v Mnichově, každý váží 95 kg a měří 425 × 635 × 300 mm. Jsou obrovské. Skříně jsou vyrobeny z tlustých hliníkových desek a uvnitř najdeme obrovitý napájecí transformátor, dva vazební transformátory, dvě tlumivky a další napájecí transformátor. Testovaný zesilovač je totiž zařízení dodávající 100 W ve třídě A, postavené hybridní technikou – s elektronkovým vstupním obvodem a tranzistorovou proudovou sekcí.

Uvedený výkon však není výkonem maximálním. Zesilovače této firmy totiž fungují podobně jako přístroje Accuphase pracující ve třídě A. Jde o klasické zesilovače ve třídě AB, ale s velmi vysokým klidovým proudem, díky němuž velká část výkonu připadá na oblast práce ve třídě A. Po jejím překročení přístroj plynule přechází do třídy B. Hyperion tak dodá až 370 W do 8 Ω, 650 W do 4 Ω a až 1150 W do 2 Ω.

O svém zesilovači firma píše:

Naše dlouhá cesta, během níž jsme ve snaze posouvat hranice reprodukce hudby hodnotili téměř všechny dostupné technologie a komponenty, pasivní i aktivní, nás přivedla k vývoji a začlenění transformátorů do zesilovacích obvodů. Uvědomili jsme si, že díky použití vysoce kvalitních transformátorů jako vazebních prvků lze v zesilovacím stupni překonat hranice kvality zvuku, ať už jde o stupeň polovodičový, nebo elektronkový.

Technology, YPSILONELECTRONICS.com, citováno 2. 6. 2025.

Tím se dostáváme k hybridní povaze testovaného zesilovače. U integrovaných konstrukcí se s ní čas od času setkáváme. Na vstupu se používají elektronky kvůli jejich linearitě, na výstupu tranzistory (nebo integrované obvody), které dodají potřebný výkon. U koncových zesilovačů je takové řešení mnohem vzácnější, což neznamená, že se s ním nesetkáme. Připomeňme Tenor Audio 175S, PrimaLunu Evo 300, nebo dokonce Rogue Audio DragoN s výstupním stupněm pracujícím ve třídě D.

Ypsilon k věci přistoupil maximalisticky. Vstupní sekce využívá dvojitou triodu 6H30 ještě sovětské výroby, kterou najdeme i ve výstupním stupni přehrávače Ayon Audio CD-35 a v jeho D/A převodnících. Zajímavé je, že v dřívějších konstrukcích, například Aelius, řečtí konstruktéři používali pentodu C3g, mnohem vzácnější než C3m, kterou zase Ayon používá v předzesilovači Spheris Evo. Vstupní elektronka v Hyperionu má vlastní elektronkový zdroj s EZ81 a tlumivkou a se vstupem je vázána transformátorem, který zajišťuje dokonale symetrický vstup.

Obě poloviny vstupní elektronky jsou zapojeny paralelně pomocí oddělených vinutí, aby každá polovina měla nezávislou cestu pro předpětí. Dodejme, že místo 6H30 lze použít i 5687, pro kterou je určena samostatná, neosazená patice. S touto elektronkou dostaneme trochu jiný zvuk, má ale také vyšší zkreslení než 6H30. Druhý vazební transformátor je použit mezi stupni. Umožňuje snížit impedanci a odstranit z cesty signálu kondenzátor. Má své problémy, ale nebýt ho, musel by být vstupní stupeň mnohem složitější. Jeho vinutí je ze stříbra.

Výstupní obvod je založen na tranzistorech řízených polem MOSFET pracujících v zapojení push-pull. Přístroj nemá globální zpětnou vazbu. Jedním slovem – klasika audiofilského high-endu v současném provedení.

Poslech

Jak jsme poslouchali. Koncové zesilovače Ypsilon Hyperion byly testovány v referenčním systému „High Fidelity“. Byly srovnávány s referenčním zesilovačem, tranzistorovým koncovým zesilovačem Soulution 710 – v obou případech přicházel signál z linkového předzesilovače Ayon Audio Spheris Evo. Jako zdroj jsem během testu používal SACD přehrávač Ayon Audio CD-35 HF Edition a síťový přehrávač Lumin T3.

Signál mezi předzesilovačem a zesilovači vedl interkonekt RCA Siltech Single Crown, k reprosoustavám vedl signál reproduktorový kabel Crystal Cable Da Vinci. Zesilovače poháněly reprosoustavy Harbeth M40.1. Během testu stály na podlaze před systémem. Jejich napájení počítá s kabely s 20A konektory, které jsem neměl. Proto jsem je během testu poslouchal s napájecími kabely A.S.P. Reference Poseidon.

Desky použité v testu | výběr

• AKIRA TANA TRIO, A New Picture I, ShinRec SRCD-8030, CD ⸜ 2024
• TERUO NAKAMURA, Unicorn, Three Blind Mice ˻TBM-18˺/Sony Music Labels MHCL-10178, SACD/CD ⸜ 1973
• HEART, Live in Seattle, Epic/Legacy E2H90287/SUHD 005500, 2 x Test Press SACD ⸜ 2003
• ASTRUD GILBERTO, The Shadow Of Your Smile, Verve/Verve Music Group 314 557 184-2, CD ⸜ 1965/2002
• TIËSTO, ODD MOB & GODBOYS, Won’t Be Possible, Atlantic Record Corporation/Tidal, FLAC 24/48, SP, 2025
• MARCONI UNION, The Fear of Never Landing, Just Music/Tidal, FLAC 24/44,1 ⸜ 2025
• THOM YORKE, Dialing In, Unsunstainabubble/Tidal, Dolby Atmos ⸜ 2025

Měl jsem, když jsem usedal k poslechu Hyperionů, nějaká očekávání? Ale samozřejmě! Jedny z nejdražších zesilovačů, jaké jsem kdy měl doma, obrovské, od firmy s dobrou pověstí – jako by bylo možné nemít před jejich poslechem nic v hlavě. Navíc jsem je znal z mnoha poslechů v Mnichově na výstavě High End. Očekávání jsem tedy měl vysoká. Ukázalo se, že skutečnost je zajímavější.

Řecké monobloky hrají natolik odlišně od většiny high-endových přístrojů, které jsem u sebe měl, že bylo docela snadné zformulovat první závěry. Teprve po čase se ukázalo, že to, co se zdálo jednoduché, takové není, a to, co bylo jasné, je čím dál složitější, a tedy těžko vyjádřitelné. To, s čím jsem test začínal a s čím jsem ho končil, by se ale dalo shrnout takto: jde o neobyčejně rozlišující přístroje, které hudební materiál vynikajícím způsobem diferencují.

Jejich pásmo je velmi široké a jeho okraje mají stejnou energii jako středy. Ty dávají celku tón, ale každý prvek kypí děním, všechno tu má svou váhu a nic se nezakrývá ani nezapomíná. Jde o to, že Ypsilony podávají zvuk přímo, bez zaváhání, které máme u většiny jiných produktů tohoto typu. Tedy bez jemného „filmu“ mezi zvukem a námi, který se vyskytuje i u těch nejlepších zesilovačů, jako je Kondo Ongaku nebo můj Soulution. Někdy, jako v případě toho druhého, je to film, který umožňuje vydobýt ze zvuku jemnosti, které jsme dřív neslyšeli, a zároveň podat vše s kultivovaností a jakousi úctou. Ale – přece jen…

Hyperiony hrají hudbu mnohem bezprostředněji než všechny zesilovače, které jsem u sebe měl. A přitom nikdy nedráždí. Je to způsob hraní, který mi připomíná návštěvu ve studiu polského masteringového inženýra Jacka Gawłowského, kde jsem sledoval mix a mastering skladby Pielgrzym od polské skupiny T.Love. Byl v tom jak vhled do hloubky mixu, tak pocit celku, který snad dokonce nad vším dominoval. Bylo to, jako bych seděl před sklem režie a ve studiu za ním hrála kapela, která se rozehrává před vlastním nahráváním.

I při poslechu nahrávek z desky Akira Tana Trio A New Picture I, nahrané „naživo“, bez střihů, jen dvěma mikrofony, jsem nemohl neocenit, jak fenomenálně testované zesilovače ukazují energii, jak přesně podávají čelo ataku. Proto zvuk působí tak rychle a atak okamžitě. Ne umělým zvýrazněním náběhu, ale jeho ultrapřesným zobrazením. Ultrapřesným, tedy v plnosti, v hustotě, v oblaku informací o tom, co se tam děje.

Díky tomu je kresba zdrojů zvuku mimořádně čistá. Máme tu přesně zobrazená tělesa, skvěle jsou sdělovány i různé jemnosti hry. Není to mlátička, ale mnohorozměrné, zajímavé hraní. Ale vůbec ne příliš ostré. Možná jsem měl začít tímto, ale nikdy není pozdě: navzdory naprosto dokonalé průzračnosti a rychlosti testované zesilovače nejsou jasné. První takty z desky, kterou jsem před chvílí zmínil, mi zanechaly na jazyku sladkou pachuť, byly až teplé. Ten dojem po chvíli pominul, ale ne úplně.

Hyperiony totiž nejsou přístroje, které by se daly „nachytat“ na tom či onom; vyžadují dlouhý poslech, abychom opravdu pochopili, čím jsou a co nabízejí. Cože, že jsem před chvílí napsal, že jsem hned věděl, oč s nimi jde? No… Ne úplně. I mě překvapilo, že jsem po čase začal v tom zvuku nacházet věci, které mi zpočátku unikly. Bylo to jako loupání – abych se odvolal na Shreka – cibule. Myslíte si, že víte, na co se díváte, ale ve skutečnosti netušíte, kolik je toho pod povrchem.

A tady je něco, co by se dalo nazvat spolehlivostí a věrohodností. Zkrátka – high fidelity. Teruo Nakamura na desce Unicorn z labelu Three Blind Mice nebere zajatce. Je to hudba fusion, v níž je všechno, co na ní milujeme: experimenty, klasický jazz, úlety i melodie. Řecké zesilovače ji ukázaly v celé její slávě – ještě lépe než můj Soulution 710. Protože hutněji a zároveň zřetelněji, rychleji a zároveň tepleji, se silněji vykresleným basem, ale basem lépe artikulovaným a vůbec ne přehnaným.

Bylo to něco jako přímý přenos do mého těla. Ani ne do hlavy, protože v tom bylo spousta emocí, nejen „porozumění“. Nevím, jestli si vzpomenete na skladbu Transmission Into Your Heart polské skupiny Houk. Přesně tak jsem se cítil, když jsem slyšel bas ze zmíněné desky, když bubeník udeřil do malého bubnu nebo když se dál v mixu objevil klavír. Ale vůbec to nebylo mechanické přehození zvuků z reprosoustav ke mně. A právě to mi na testovaných přístrojích připadalo nejzajímavější.

Astrud Gilberto měla po ohromujícím úspěchu písně Girl From Ipanema otevřené dveře ke kariéře v USA, tedy světové. Využila toho a v dalších letech vydala řadu desek. Jednou z nich byla The Shadow of Your Smile, nahraná v roce 1964 a vydaná labelem Verve v roce 1965. Zmiňuji ji, protože je naprosto odlišná od obou předchozích, a také proto, že Hyperiony tuto odlišnost sdělily už ve fázi šumu na začátku titulní skladby.

V tom smyslu, že jsem dostal, a to hned, velkou perspektivu, velké zdánlivé zdroje, ale především jemnost. To, co jsem předtím říkal o přímém přenosu energie, jako by v místnosti nebyl vzduch, ale měděný vodič, bylo jasné i tady. Tentokrát ale tato bezprostřednost „obsluhovala“ jinou hudební citlivost. Zatímco předtím byla dynamika explozivní a kresba zdrojů zvuku srovnatelná s poslechem živé hudby, teď bylo slyšet, že jde o studiovou nahrávku, vyprodukovanou určitým způsobem a mající předat jiné emoce. Jako melancholii, smutek a – přece jen – horký vzduch brazilského pobřeží.

Testované zesilovače zahrály desku s velkou citlivostí. Pamatuji si, že takhle u mě s Harbethy hrají elektronkové zesilovače SET, ať už zmíněný Ongaku, Phasemation nebo Octave Jubilee 300B. Ano, je těžké tomu uvěřit, ale Ypsilony ukázaly zpěv Gilberto – tak éterický, téměř esoterický, až dívčí, nevinný, ale i plný vášně – způsobem, jaký si zaslouží. Díky tomu jsem se nesoustředil na jeho nedostatky, ale na melodiku, na atmosféru. Totéž by se ostatně dalo říct i o samotných zesilovačích. Jako by jejich velikost a rezerva výkonu, dynamiky i rozlišení byly tak velké, že mohly ustoupit za hudbu, aniž by měly pocit, že je něco míjí, že je nikdo „nevidí“.

No právě – jsou to přístroje, které nedávají najevo svou přítomnost. Přestože hrají tak otevřeně. I můj Soulution 710 to do jisté míry dělá, i když je v tomto ohledu velmi zdrženlivý. Monobloky hrají otevřeněji a širším pásmem, ale vůbec ne útočněji. Díky dokonalé vnitřní soudržnosti je to zvuk téměř klidný, pěkný. Jinými slovy – ne útočný, spíše asistující. Ta asistence by spočívala v podávání zvuku v jeho plnosti a dynamické výjimečnosti, jako při živé akci, a přitom bez přehánění, bez potřeby dokazovat, že „já to umím“.

A k tomu přistupuje vynikající prostorovost a holografie. Když jsem začal poslouchat, musel jsem zkontrolovat, jestli jsem reprosoustavy opravdu zapojil ve fázi. Projev byl totiž mimořádně rozlehlý a bez omezení. Ukázalo se, že ne, všechno bylo v pořádku a dojem mohutnosti pramenil z toho, jak Hyperiony předávají i ty nejmenší detaily v plném oblaku zvuků, takže je projev tak rozlehlý. Protože o to v prostoru přece jde, o rozlišení prvků s nejnižší úrovní. Bylo to znát i s nahrávkami typu Live in Seattle skupiny Heart, vydanými v roce 2003, které zachycují jejich poslední koncert v Seattlu během turné „Summer of Love Tour“ v létě 2002.

Verze, kterou mám, je zvláštní, je to Test Press SACD, ale ani ta nezakryje, že jde o typický vícestopý záznam bez zvláštní hloubky. Přesto byla tentokrát fajn, dynamická a strhující. Bas trochu duněl a nebyl příliš hluboký, ale nevadilo mi to. Důležitější byl střed pásma s vokálem Nancy Wilson a kytarami, kde se dělo nejvíc. Zatímco s jazzovými nahrávkami hrály Hyperiony maximálně otevřeně, protože takový byl materiál, tady ho zahrály tlumeně, bez příliš mnoha detailů – opět proto, že takový tento materiál je.

Je to zesilovač-chameleon. Tedy takový, který se přizpůsobuje hudbě, a ne naopak. V jeho práci není cítit žádný tlak. Máme-li klasický jazz, jde tímto směrem. Zvuk pak bude průzračný, rozlišený, ultradynamický, s dokonale zobrazenými zdroji zvuku. Ale pustíme-li s ním současnou klubovou hudbu, třeba Tiësto, Odd Mob a Godboys ve skladbě Won’t Be Possible, okamžitě se ocitneme ve vibu s lidmi v uzavřeném prostoru, kde je bas komprimován (stlačován) způsobem, jaký zažíváme jen na velkých open-air koncertech.

Naproti tomu hyperprostorová hudba ve skladbě Crystaline anglické skupiny Marconi Union mě v jediném okamžiku vynesla do vzduchu – doslova. Jako by pro tyto zesilovače nebyl žádný problém ponořit se do hloubky basu a v příští vteřině se odlepit od země v nebeském plachtění, pěkném, hladkém, ale také plném drobností a detailů, díky nimž to není nudné hraní jedné noty, ale něco víc, čím dobrý ambient umí být.

Shrnutí

Zesilovače Ypsilon Hyperion jsou nejlepší přístroje tohoto typu, jaké jsem doma měl, snad kromě integrovaného zesilovače Kondo Ongaku a Kondo Gakuoh II, které ukazovaly něco ještě „víc“. I když ne ve všem. Nechtěl jsem tím dřív ohromovat, abych vám nevnucoval svůj pohled, ale takhle hrají – podle mě – nejlepší elektronkové zesilovače typu SET. Tady ale máme ještě větší volnost, danou dostupným výkonem. A bas je lépe kontrolovaný, definovaný a zároveň sytější.

Výkon, o kterém mluvím, není hrubá síla, ale je inteligentně distribuován a využíván ke zdůraznění aspektů reprodukovaného zvuku, nikoli vlastního zvuku zesilovače. Ten tam někde je, ale je ukrytý velmi hluboko, aby nedominoval. Často jsem tak měl dojem, že sedím v masteringovém studiu – a dodávám, že v dobrém studiu. Bylo to hraní bezprostřední, dynamické a energické. A přitom mimořádně muzikální.

Není to jen stroj, ale něco jako „ghost in the machine“. Nejblíže by mu byl zesilovač 711 Mk II švýcarské firmy FM Acoustics. Ale i tak Řekové ukazují něco ještě o stupínek výš. Je to vynikající přístroj, jeden z nejlepších, s jakými jsem v životě měl co do činění. Bez cukrkandlového zvuku, a přesto sladký, rozlišující, a nikdy „pronikavý“. Prostě REFERENCE. Od nás GOLD FINGERPRINT.

Konstrukce

Hyperion firmy Ypsilon je monofonní koncový zesilovač. Takovým přístrojům říkáme monobloky a pro stereo poslech jsou potřeba dva. Přístroj je velmi velký a těžký: 425 × 635 × 300 mm a 95 kg/ks.

Jeho skříň je vyrobena z hliníkových desek zpevněných ve spojích hliníkovými nosníky. Přední panel je silnější a po stranách jsou umístěny velmi velké chladiče se zvlněnými žebry; zvlnění zvětšuje efektivní chladicí plochu při stejných rozměrech. Aby se uživatelé neporanili o ostré hrany, má skříň o něco větší obrys a hrany zakrývá.

Vpředu je jen podélné modré podsvícení a logo. Vzadu se toho děje víc. Najdeme tam vstupy RCA a XLR a také přepínač, který umožňuje odpojit elektrickou zem od skříně. Oba vstupy jsou rovnocenné, protože vstupní obvod není symetrický. Jsou tam také dva páry velmi dobrých reproduktorových svorek, které usnadňují bi-wiring. Pozlacený vstup RCA (WBT-0210) i reproduktorové svorky jsou od firmy WBT (WBT-0703) a patří do řady Nexten, v níž je minimalizováno množství kovu. Vzadu jsou také dva spouštěcí vstupy (trigger), jimiž lze přístroj dálkově zapnout a vypnout, například z předzesilovače.

Vnitřek přístroje je stejně jednoduchý jako působivý. Uprostřed je zdroj s mohutným transformátorem, z něhož vychází čtyři sekundární vinutí. Každá větev (plus a mínus) má vlastní zdroj. Transformátor má klasickou konstrukci s plechy EI, přičemž jsme si zvykli, že výrobci své zesilovače propagují tím, že v nich použili toroidní transformátory. Ypsilon má zjevně jinou představu o zvuku.

S transformátorem spolupracuje baterie 24 kondenzátorů Mundorf s celkovou kapacitou 112 800 µF. Jsou zapájeny do desky přišroubované nad tlumivkou, která je součástí zdroje koncových tranzistorů. Ty jsou tranzistory řízené polem typu MOSFET (metal-oxide-semiconductor field-effect transistor): IRFP240 a IRFP9240 firmy Vishay. V každém monobloku je šest párů tranzistorů. Jsou buzeny bipolárními tranzistory.

Stejně jako u modelu Aelius je výstup Hyperionu „plovoucí“ (float) – ani kladná, ani záporná svorka není uzemněna. Zesilovač je chráněn obvodem založeným na tyristorech. Nemá tedy relé. Dojde-li ke zkratu na výstupu, klesne-li zátěž pod 1 Ω nebo zjistí-li obvod na vstupu stejnosměrné napětí, zesilovač se automaticky vypne. Po odstranění problému obnoví nové zapnutí zesilovače výstupní signál.

Samostatný modul je určen pro elektronkový vstup – Hyperion je totiž hybridní zesilovač. Pracuje tam sovětská elektronka 6H30 s vlastním zdrojem. Ten má stíněný transformátor typu C se stříbrným vinutím, tlumivku a usměrňovací elektronku EZ81, tedy dvoucestný usměrňovač. V testovaném kusu jde o elektronku Mullard NOS. Zajímavost – vedle zesilovací elektronky je prázdná patice určená pro jiný typ elektronky, pokud bychom chtěli v přístroji něco změnit.

Vnitřní propojení jsou provedena speciálně taženým stříbrným drátem vyráběným na zakázku pro Ypsilon, s teflonovou izolací.

Technické údaje (podle výrobce)

• Výstupní výkon: 370 W RMS/8 Ω, 650 W RMS/4 Ω, 1150 W RMS/2 Ω
• Kmitočtový rozsah: 6 Hz – 80 kHz (−3 dB)
• Vstupní impedance (RCA, XLR): 22 kΩ
• THD (1 kHz/8 Ω): 0,7 %/100 W, 1,2 %/300 W
• Zesílení: ×20 (26 dB)
• Příkon: 400 W (v klidu)
• Elektronky: 6H30 Pi nebo 5687 (vstup), 6CA4/EZ81 (usměrňovač)
• Rozměry (š × h × v): 425 × 635 × 300 mm
• Hmotnost: 95 kg